Jedná se o návrh Cafebaru v historické budově v centru Ostravy. Celý průběh od návrhu až po realizaci byl zajímavou cestou nejen pro investora, ale také pro nás. Investorům se naskytla příležitost zrekonstruovat interiér přímo v centru města na rušné Nádražní ulici, dříve sloužící jako italská restaurace. Hned po první schůzce bylo jasné, že prostor ukrývá velký potenciál.
Investor přišel na první schůzku, ještě v původním přízemním prostoru budovy patřící do tzn. „socialistického realismu,“ s jasným konceptem. Inspirací, či zadáním, bylo vkusně kombinovat betonové plochy, vegetační stěny, nábytek z masivního rustikálního dřeva se zajímavým zavěšeným podhledem. Jednání o pronájmu a stavebních úpravách s developerským gigantem na poli realit byla únavná, proto se investor rozhodl najít jiné alternativní místo. Historický činžovní rohový dům z počátku 20. století na rušné křižovatce ulic Nádražní a Českobratrské v centru Ostravy se zdál od počátku jako výhodnější řešení, ačkoli se v interiéru nacházely některé nesourodé a rušivé prvky po předchozí restauraci.
Po prvních průzkumných a bouracích pracech byla objevena zachovaná traverzová valená klenba, která byla násilně schována nad sníženým novodobým podhledem. Původní myšlenka, zachovat do jisté míry podkonstrukci stávajícího pohledu, architekt investorům rychle vymluvil. Šance opravit historickou klenbu a vtisknout prostoru původní vzhled byla lákavá. Přestože majitelé zpočátku nechtěli industriální vzhled interiéru, podařilo se prakticky přes noc kompletně změnit koncept návrhu. Je zapotřebí ocenit jejich přístup, kdy se vzdali komfortního a osvědčeného řešení ve prospěch zachování historických hodnot.
Cihla patří k Ostravě jako kámen ke Karlovu mostu
Puristicky lazené stavební práce prakticky očistily celý interiér na původní nosnou konstrukci. Po očištění všech omítkovin vykazovala klenba, vlivem blízké tramvajové dráhy, lokální praskliny. Statikem byl zvolen tradiční postup vysprávky závěrných klenáků, a to s použitím malty a dubových klínů. Části zdiva za barem, které po odstranění omítky nevykazovaly pohledové parametry, byly doplněny dvoucentimetrovými pásky z nařezaných recyklovaných cihel. Elektroinstalaci nebylo zapotřebí zasekávat do nesmyslných podomítkových drážek, a tak byla přirozeně přiznána. Dotváří ji na míru provedené kubistické koše jako stínidla osvětlení z komaxitované stavební oceli. Kabeláž k jednotlivým lampám byla záměrně svěšena. Černá barva zde kontrastuje s červenooranžovým cihlovým pozadím. Roxor a cihla patří s nadsázkou k Ostravě jako kámen k pražskému Karlovu mostu, a to značí, že architekt přirozeně zachoval génius loci a dále s ním opatrně pracoval.
Roxor a les v nenápadných detailech
Stavební žebírková ocel (slangově roxor), jako odkaz na průmyslovou historii Ostravy, se zde objevuje také v nenápadných detailech, jako například madlo v sedací okenní nice, podnožích stolů nebo v policovém systému. Z původního konceptu se začlenily zjemňující vegetační prvky v podobě obkladů z mechů, květináčové výsadby z kapradin nebo věšáků na oblečení ve tvaru stromů. Spojujícím článkem racionálního industriálního období a úniku do přírody (lesa) se staly originální hodiny, které si zručný investor, silně ovlivněný touto změnou, vytvořil sám. Racionálnost a jednoduchost prostoru umocňuje betonová podlaha spolu s cementovým štukem na stěnách, který je zjemňujícím článkem celého interiéru.
Názor hosta: „Café bar „STORYof…“ už pár dní po otevření lákal místní atmosférou kolemjdoucí, svou nekonvenčností přitahuje hlavně studenty. Díky proskleným pohledům do ulice a z ulice je návštěvník součástí pulzujícího města, ale zároveň u šálku dobré kávy zapomíná na čas…“ Van Stajpen Architecture